Pokud bych se měl pokusit definovat ten pojem já, vyšel bych z toho, že „lidský duch“ mi splývá s lidským rozumem, myšlením. Duchovní rozvoj i duchovno jako takové by pak byla snaha o rozvoj rozumu, myšlení, vzdělávání se, atd.
V tomto smyslu samozřejmě plně souhlasím s tím, že bychom se měli všichni snažit o duchovní rozvoj.
Jsem si však jist, že s mou definicí duchovna by řada lidí nesouhlasila. Nesouhlasili by s ní zřejmě hlavně lidé věřící, kteří tento pojem pravděpodobně nejčastěji, ne-li dokonce výhradně, aktivně používají. Pro ně je totiž lidský duch úzce spjatý, možná dokonce identický, s duší, v jejíž existenci věří. Duše je v představách (nejen) křesťanů ta „esenciální“ a nehmotná část člověka, která má nejblíž k Bohu, po lidské smrti opustí tělo zemřelého, a v případě, že jí to bude s ohledem na prožitý život dovoleno, se dostane do blízkosti Boha, kde setrvá na věčnost.
Tito lidé tedy přirozeně pojem duchovní rozvoj ztotožňují s „rozvojem“ lidské duše, čímž se z povahy věci nemyslí nic jiného, než snaha o naplnění její mise, totiž snaha o maximální přiblížení se Bohu. Duchovní rozvoj v tomto pojetí tedy není nic jiného, než aktivní praktikování náboženství.
Je také vhodné si uvědomit, že mluví-li o duchovnu křesťan, pak duchovním rozvojem zřejmě nemyslí praktikování kteréhokoliv náboženství, protože uctívání cizích Bohů rozhodně duši k tomu „skutečnému“ (totiž jejich) Bohu nikterak neposouvá, právě naopak, jedná se jednoznačně o hřích (viz. např. desatero) a duše se tím od opravdového Boha naopak vzdaluje.
Mluví-li tedy křesťan o duchovním rozvoji, mluví podle mého názoru prakticky výhradně o poznání a přijetí Křesťanského Boha, a následném aktivním praktikování křesťanského náboženství. Použití slova duchovno však ve většině lidí vzbuzuje klamný pocit, že „duchovní oblast“ je mnohem širší, než jen křesťanská víra, a že když nás např. Kardinál Vlk nebo Papež vyzývají k většímu zájmu o duchovní věci, tak že nás přímo nenabádají k tomu, abychom se stali jejich ovečkami! Podle mého názoru tímto eufemistickým pojmem záměrně klamou a zamlžují pravý význam svého sdělení.
Ono, když se řekne „člověk by měl mít zájem nejen o materiální věci, ale i o ty duchovní“, zní to mnohem vznešeněji, důvěryhodněji a pravdivěji, než když se řekne „člověk by neměl být ateistou, agnostikem, ani by neměl věřit ve falešné bohy, ale měl by být křesťanem“. A přitom právě toto je podle mého názoru nezkreslený význam podobných sdělení...