Všichni asi často slýcháme a čteme názory, že člověk se nemá zajímat jen o materiální věci, ale i o ty duchovní, že bychom se měli snažit o duchovní rozvoj, naše společnost je v duchovním úpadku, (což je samozřejmě špatně) atd. Vždy když takové úvahy slyším nebo čtu, napadá mě, co že to to duchovno vlastně přesně je? Myslím, že není na škodu se na toto téma zamyslet.
Pokud bych se měl pokusit definovat ten pojem já, vyšel bych z toho, že „lidský duch“ mi splývá s lidským rozumem, myšlením. Duchovní rozvoj i duchovno jako takové by pak byla snaha o rozvoj rozumu, myšlení, vzdělávání se, atd.
V tomto smyslu samozřejmě plně souhlasím s tím, že bychom se měli všichni snažit o duchovní rozvoj.
Jsem si však jist, že s mou definicí duchovna by řada lidí nesouhlasila. Nesouhlasili by s ní zřejmě hlavně lidé věřící, kteří tento pojem pravděpodobně nejčastěji, ne-li dokonce výhradně, aktivně používají. Pro ně je totiž lidský duch úzce spjatý, možná dokonce identický, s duší, v jejíž existenci věří. Duše je v představách (nejen) křesťanů ta „esenciální“ a nehmotná část člověka, která má nejblíž k Bohu, po lidské smrti opustí tělo zemřelého, a v případě, že jí to bude s ohledem na prožitý život dovoleno, se dostane do blízkosti Boha, kde setrvá na věčnost.
Tito lidé tedy přirozeně pojem duchovní rozvoj ztotožňují s „rozvojem“ lidské duše, čímž se z povahy věci nemyslí nic jiného, než snaha o naplnění její mise, totiž snaha o maximální přiblížení se Bohu. Duchovní rozvoj v tomto pojetí tedy není nic jiného, než aktivní praktikování náboženství.
Je také vhodné si uvědomit, že mluví-li o duchovnu křesťan, pak duchovním rozvojem zřejmě nemyslí praktikování kteréhokoliv náboženství, protože uctívání cizích Bohů rozhodně duši k tomu „skutečnému“ (totiž jejich) Bohu nikterak neposouvá, právě naopak, jedná se jednoznačně o hřích (viz. např. desatero) a duše se tím od opravdového Boha naopak vzdaluje.
Mluví-li tedy křesťan o duchovním rozvoji, mluví podle mého názoru prakticky výhradně o poznání a přijetí Křesťanského Boha, a následném aktivním praktikování křesťanského náboženství. Použití slova duchovno však ve většině lidí vzbuzuje klamný pocit, že „duchovní oblast“ je mnohem širší, než jen křesťanská víra, a že když nás např. Kardinál Vlk nebo Papež vyzývají k většímu zájmu o duchovní věci, tak že nás přímo nenabádají k tomu, abychom se stali jejich ovečkami! Podle mého názoru tímto eufemistickým pojmem záměrně klamou a zamlžují pravý význam svého sdělení.
Ono, když se řekne „člověk by měl mít zájem nejen o materiální věci, ale i o ty duchovní“, zní to mnohem vznešeněji, důvěryhodněji a pravdivěji, než když se řekne „člověk by neměl být ateistou, agnostikem, ani by neměl věřit ve falešné bohy, ale měl by být křesťanem“. A přitom právě toto je podle mého názoru nezkreslený význam podobných sdělení...
